Filip Vlček: ,,Záchrana rock'n'rollu šla do kopru."

By Karolína - 13:12:00


Hraju proto, abych hrál hudbu.



Začala bych od úplnýho začátku. To byli Koblížci, protože tam pro tebe všechno začalo. Byli jste hodně výstřední, střelení a hrozní puberťáci. Jak na tu dobu vzpomínáš?

Vzpomínám na to velmi pěkně. I přes všechny ty věci, kerý jsme tam nakonec viděli všichni jinak, to bylo úžasný období, který mě naučilo spoustu. Zjistil jsem, jak fungujou koncerty, velký festivaly, nahlídl jsem lehce za záclonku toho českýho ,,showbyznysu“. Byly tam momenty, který byly hodně vysoko a byly super, skvělý koncerty s hodně lidma. A pak byly i ty časy, který byly těžší. Fakt jsem rád, že tu zkušenost mám. V tom, co dělám teď a celkově v hudebním vývoji, mi to hrozně moc pomáhá, protože vím, čeho se mám vyvarovat a čeho se naopak držet.




Za pár měsíců to budou dva roky, co jsi Koblížky opustil. Jako důvody jsi uvedl, že jsi to nezvládal, protože hraješ ještě v druhý kapele. Jak dlouho jsi se k tomu odchodu rozhodoval?

Bylo to dlouho. Minimálně měsíc jsem se připravoval, že se to stane a že to přijde jsem věděl už dýl. Přivedl mě k tomu Peťa Bažík, tehdejší kytarista Koblížků a můj kamarád, kterej mi jako první dal ten impuls, že řekl ,,Hele kámo, takhle to ale prostě nejde. Už se nad tím zamysli. Jako tušíš to, ale musíš si uvědomit, že to takhle nepůjde dlouho.“ Pak týden předtím jsem byl vyklepanej z toho, co se kde stane a úplně jednoduchý to nebylo.


Změnilo se u tebe něco od toho odchodu?

Všechno. Úplně všechno se změnilo od tý doby. 


Co nejvíc?

Asi celkově můj přístup k tomu, jak tu hudbu prezentovat. Nechci nijak hanit Koblížky, ale díky tomu, že jsem teďka s klukama, tak můžu bejt, co fakt doopravdy jsem. Hraju proto, abych hrál hudbu, ne s odpuštěním proto, abych vypadal dobře na pódiu, i když to je samozřejmě taky důležitá součást na kterou se snažím jakžtakž hledět. Ale jde mně o to, že hraju a že si na pódiu to hraní užívám. 


John Wolfhooker je naše alter ego.


Pak jsi se začal naplno věnovat John Wolfhooker, kterýmu jsi se věnoval už během Koblížků. Jak bys vaši kapelu popsal lidem, kteří vás neznají?

Ahoj, jsme tři Slováci a jeden Čech. Jmenujeme se John Wolfhooker. Je to překlad našich příjmení, česky řečeno Jan Vlkošlapka. Hrajeme muziku pro radost a takovou, jaká nám ve světě chybí a kterou bysme chtěli poslouchat. Většina kapel má furt hroznou potřebu se kategorizovat do škatulek jakože hrajou pop punk, punkrock nebo metal. A nám je to jedno. Snažíme se tvrdou hudbu kombinovat s naprosto maximální popovostí a zpěvností. To je to, o co nám jde.


Vaším logem a maskotem je holub. Má nějaký speciální význam nebo jste ho zvolili jen ze srandy? 

John Wolfhooker je on. Udělali jsme z něho takovou fiktivní postavičku na kterou jsme našili nejeden song. Hlavně písničku Pidgeon z prvního alba, kde prožívá psychický problémy a zajebe mu z toho. Udělá nějaký strašný činy se kterejma se pak snaží v dalších písničkách vyrovnat. On má bejt takový naše alter ego. Ten může bejt sprostej, násilnej, může dělat cokoliv. Tak holub John Wolfhooker je něco takovýho.A abych se dostal k tomu logu, tak vzniklo úplnou náhodou. Bubeníkova přítelkyně fotografka Alexandra Hrašková byla v Madridu a vyfotila holuba, jak jde. Nemělo to význam, ale od tý doby zůstal. Pak jsme na to napasovali další srandy.






Před pár měsíci jste vydali nový, konkrétně druhý album, jak dlouho jste na celým albu pracovali?

Se vším všudy, i když tam bylo spoustu pauz, to trvalo dva roky. I s tím nahráním a vydáním. Určitě by se to dalo stihnout rychleji. Teď už na to máme jinej pohled a nový věci budem dělat trochu jinak.

 
Střídáte se v psaní textů? Nebo je píšete dohromady?

Teď píše texty převážně Maťo, náš zpěvák, ale většinou do toho fušuje bubeník Aďo. Ti dva spolu fungujou. Když se k tomu přidám ještě já, tak je to taky supr, protože sem tam mám takový myšlenkový pochody, který si do toho rád promítnu. Ale myslím si, že největší sílu naše texty maj ve chvíli, kdy je píšem společně. Například Chupacabra tak vznikla. Ačkoliv jsou některý fráze klišoidní, tak je to jeden z mála textů za kterým si stojíme všichni čtyři. Víme o čem je a když jsme na pódiu, tak tím textem žijem, i když ho Rony s Adrianem nezpívají. 


Turné bylo nad očekávání.


Trávíte spolu docela dost času. Panujou mezi vámi někdy hádky nebo ponorka, že si už lezete krkem a nemůžete spolu být?

Čoveče, eště takhle kritický to nebylo. Asi měsíc zpátky jsme spolu byli skoro tři týdny v kuse a to mi přišlo super. Jeli jsme na takový kapelní soustředění a předtím jsme si nastavili určitý pravidla. Vyloženě jsme si napsali asi pět hlavních bodů, který byly přidělaný hřebíkem na zdi a když jsme je dodržovali, tak to celkem fungovalo. Myslím si, že ačkoliv si ze sebe děláme srandu a jsme idioti jeden na druhýho, tak se furt ve velký míře respektujeme. 


Hodně času jste spolu trávili, když jste byli na svým vlastním tour, který jste jeli minulej rok. Jaký to celkově bylo?

Bylo to úplně nad očekávání v tom, že na víc jak půlce koncertů bylo nad 100 lidí, kteří přišli a neuvěřitelným způsobem si to s námi užili. Pro mě osobně to byl obrovskej feedback v tom, že to jde. Nikdy, například když jsem byl s Koblížkama, tak třeba poslední dva tři roky jsem si neuměl představit, že by se tohleto stalo. Lidi si to fakt užili a my s něma, což bylo na tom úplně to nejvíc. Byl jsem s tím maximálně spokojenej a bylo to skvělý. A hlavně bylo supr, že jsme si tam konečně zahráli s kapelama se kterejma jsem chtěl. 


Byla nějaká zastávka, kde se ti líbilo úplně nejvíc? 

Mně osobně se určitě nejvíc líbil Šumperk, protože jsem ze Šumperka. Je to moje rodný město a spousta mých vrstevníků kamarádů svoje hometowny moc nemá rádo a teďka žijou jinde. To já sice taky, ale jsem hrozně hrdej na Šumperk a vždycky se tam s obrovskou radostí vracím. A tadyten večer byl pro mě úplně neuvěřitelnej úkaz, protože tam bylo téměř 200 lidí. Z toho jsem většinu znal a viděl jsem, jak si to všichni společně užíváme a že to jde. A úplně extra speciální tam bylo to, že jsem ukecal, moje tehdejší šumperský hrdiny, kapelu Shockwave, což je takovej nu metal svý doby. Souhlasili s tím, že na tom koncertě zahrajou s náma a že tam udělaj jednu speciální akci. Neuvěřitelně jsem si to užil, bylo to skvělý a všichni se o nás krásně postarali. 


Na kontě už máte několik videoklipů. Máš nějakou vtipnou vzpomínku na natáčení? Třeba v Chupacabře hrajete na ulici a pak se tam objeví policajti, co se stalo?

To je vtipný, jak se na to každej ptá. Stačí tam ukázat policajta a oni nám přitom nic neudělali. Jsou jenom policajti, pak střih a hrajem jinde. Mohl bych to dramatizovat a říkat, že u nás našli drogy, ale nic se nestalo. Jen nám řekli, ať jdem hrát jinam. A dokonce nám poradili, kam máme jít. To bylo celý. Asi minutu před nima přišel ňákej cizinec, kterej nám tam hodil celkem slušnou papírovku. V tu chvíli přišli oni a poslali nás jinam.



Publikum v Kanadě je mnohem náročnější.


V roce 2015 jste se dostali na festival v Kanadě. Jak na to vzpomínáš?

To byl celkově z hraní zatím největší zážitek. I když jsme tam měli jen dva koncerty, tak to bylo úžasný. Největší zkušenost pro mě byla v tom, že tam ty kapely fungujou úplně jinak. O mnoho mnoho levelů dál. Myslím si, že to pramení z toho, že tam maj mnohem větší konkurenci kapel a málokdo si tam dovolí vylízt, pokud neví, že je fakt dobrej. Tím nechci nijak shazovat českou úroveň nebo tak, ani si nemyslím, že my jsme nějakej zásadní převrat nebo něco takovýho, ale voni to tam berou jinak. Krom toho jsem byl poprvý takhle daleko. Poprvý jsem letěl letadlem. Ještě k tomu s nejlepšíma kamarádama, takže úplně bomba.


Liší se nějak ta energie, kterou předává český publikum versus to zahraniční?

Můžu to porovnat jenom s tou Kanadou, protože jsme zatím nikde nebyli, ačkoliv se něco chystá, ale to tady ještě zmiňovat nebudu, protože je to v plenkách. V tý Kanadě mi přišlo publikum mnohem náročnější. Například během Not Afraid Tour 2016, co jsme jeli, nás spousta lidí znalo a to byl na koncertech fakt bordel. Když bylo vidět, že nás znaj, tak stačilo říct roztočte to nebo něco a lidi udělali kotel jak svině. Ale tam to bylo fakt náročný. Přijde mi, že nesežerou jen tak něco.  Konkrétně v tom Québecu, kde jsme hráli, bylo publikum trošku tvrdý. Ne že by nereagovalo, ale spíš poslouchali a koukali a bylo to takový lehce vážnější. 


Jak jsi zmiňoval, že jste hráli v Šumperku a měl jsi možnost si zahrát se svými oblíbenými kapelami, tak kdo je vyloženě tvým nejoblíbenějším interpretem se kterým by sis chtěl zahrát?

Strašně bych si chtěl zahrát s kapelou Four Year Strong. Já jsem tu kapelu začal poslouchat v době, když jsem mezi tím punk rockem začal koketovat s ňákýma tvrdšíma stylama a oni to neuvěřitelným způsobem kombinovali. Kombinovali metalcore a poppunk dohromady.  Ty chlapy jsem měl dlouhou dobu za svůj vzor. Mám pět takovejch kapel, který mě zásadně ovlivnily a tihle jsou jedni z nich. Druhý jsou Paramore v původní sestavě, když tam ještě byli bráchové Farro, i když se teď jeden vrátil. To je jeden z našich největších vlivů. Pak Linkin Park samozřejmě, k tomu není, co říkat. Green Day taky nemám, co dodat. A Blink 182 ideálně taky v té původní sestavě, ale o tom se mi už i párkrát zdálo, že jsem hrál s Blinkama.


Hudbě se věnuješ téměř celej život, protože Koblížci začínali hodně brzo. Bylo vždycky tvým snem se hudbě věnovat nebo ses k tomu nějak dopracoval?

Já jsem to moc nevěděl, že se budu věnovat hudbě. Ono to celý začlo, když jsem byl malej, a omylem mě slyšela učitelka ve školce zpívat. Dotáhly mě na besídku, tam plakaly maminky a potom se poradily s mojí mámou, že by mě mohly dát do šumperskýho dětskýho sboru. Tam to nějak začlo. Moc dlouho jsem nevnímal, že chodím do sboru a dělám hudbu. Spíš jsem se za to trošku styděl, protože se mi smáli všichni kluci. Tak jsem to moc neřešil, a pak v nějakých dvanácti, když jsem začal poslouchat Green Day a tadyty věci a víc mě bavilo hudbu poslouchat, tak jsem si říkal ,,Ty jo, to je dobrý. Chtěl bych na něco umět hrát.“. Tak jsem si koupil basu, našetřil jsem s pomocí celý rodiny a tam jsem to teprv začal řešit. Až když se mi to dostalo do ruk, tak jsem najednou cítil moc ten prostor něčím naplnit a slyšet to, co chci slyšet. Dělat hudbu, kterou chci slyšet a která ještě není.Tak abych se vrátil zpět k tý otázce, tak jsem to vždycky nevěděl a nebyl to můj sen. Ale teď už je a je to super.


Stylově jsme od rock'n'rollu trochu dál.


Kromě kapely se věnuješ i produkci a nahrávání hudby jiným kapelám. Jak ses k tomu dostal?

K tomu jsem se dostal tak, že jsem byl už odmalička vychovávanej, že budu technickej typ, což je i můj táta a celá tátova větev rodiny. Odmalička jsem měl blízko k počítačům a ještě než jsem měl kapelu, tak jsem měl empétrojkovej web na stahování empétrojek zadarmo. Vždycky jsem byl ve spojení s hudbou a počítačem. A tahleta produkce je v dnešní době digitálních nahrávání nejideálnější způsob, jak zužitkovat obě věci. Mám vystudovanou průmyslovou školu informační technologie, takže jsem ajťák jak poleno a ještě k tomu dělám konzervatoř. Je to krásný spojení obou věcí.Zas nechci, aby to vyznělo jako hanění bývalý kapely, ale v určitý době mi tam v hudbě začalo něco chybět a chtěl jsem si něco nahrát sám. Řek jsem si, jak to udělám, abych, když to řeknu hodně blbě, nikoho nepotřeboval a abych si sám mohl nahrát písničku a moh ji poslouchat. Nejdřív jsem to dělal sám pro sebe, a pak jsem se chytl první kapely Petra Bažíka. S nima jsem nahrával první věci. A pak to šlo dál a celej minulej rok jsem se tím už téměř živil.


Rádi prohlašujete, že chcete zachránit rock'n'roll, tak jak na tom jste s tímhle cílem?

Myslím si, že cíl zachránit rock'n'roll šel maličko do kopru. Furt se snažíme jeho kořeny nějak držet naživu, protože rock'n'roll je právě o týhletý svobodě a o tom, že projevíš bez ňákejch servítek to, co chceš říct a projevíš to surově a neřešíš dopad. Ale myslím si, že stylově jsme asi trochu dál od toho rock'n'rollu. I ty nový věci, co teďka plánujeme, tak ne že by šly daleko, jsou to furt rockový věci, jenom nevím, jestli v tom je vyloženě cítit rock'n'roll. 


Máš něco na srdci, co by jsi chtěl vzkázat čtenářům?

Mějte se rádi lidi. Dneska je svatýho Valentýna, tak se mějte rádi i mimo svatýho Valentýna. A děkuji za pozornost a za pozvání. A za hezky strávených několik chvilek.


Děkuji za rozhovor.



Celý záznam rozhovoru:






  • Share:

You Might Also Like

0 komentářů