pátek 5. října 2018

Jsem na pracáku, no a co?

Víte, že články ze života píšu málokdy, jelikož dávám přednost jiným typům článků, ale dneska jsem si pro vás připravila článek, kterej je o něčem, čím si velká část nás všech někdy v životě projde. A tím je děsivá věc (nebo celkově místo) zvaný úřad práce. Věřte tomu nebo ne, ale taky jsem tam skončila. Ostatně jako velká část mladých, kteří vyjdou školu a nemají kam "jít".

Když jsem si na začátku července začínala hledat práci a posílala jsem životopisy jak o život, tak jsem byla plná naděje, protože něco přece vyjít musí. Není možný, aby se mi nepodařilo sehnat práci, když denně pošlu třeba 3 životopisy. Jenže to jsem byla ještě pěkně naivní a na konci srpna mě tahle naděje a pozitivita začínala opouštět. Nebudu lhát, fakt jsem si byla jistá a očekávala jsem, že nejpozději v půlce srpna už budu mít domluvenou práci a v září budu nastupovat. No, nicméně to jsem byla pěkně hloupá.

Přišel totiž konec srpna, já se vrátila z prázdnin domů a říkala si, co asi budu dělat. Vždyť se mi ANI NA JEDEN ŽIVOTOPIS nedostalo odpovědi! Proboha, jak je to možný? Vždyť všichni říkaj, jak potřebují lidi, že je moc práce, ale málo lidí, vždyť mám ideální školu, tak někde na mě nějaký místo musí čekat. Nicméně to dopadlo tak, že jsme se s mojí nejlepší kámoškou domluvily a vyrazily na pracák. Vypsaly jsme trilión papírů (z nichž byly potřeba jen dva) a pak tam strávily půlku života.

Jestli jste někdy slyšeli o tom, že ty ženský na úřadě jsou děsný krávy, tak... tomu věřte. Nikde nepotkáte nepříjemnější lidi než tady. Když jsem vešla, tak mě ani nepozdravila a řekla "tak to uděláme rychle", přičemž se pak asi 5 minut vykecávala se svou kolegyní. První problém nastal ve chvíli, kdy měla problém s tím, že mám "jen" osvědčení z jazykovky, protože panička by chtěla potvrzení o studiu (i když není potřeba, což jí řekla i ta kolegyně, i když jsem jí tisíckrát říkala, že to nepotřebuje, když mám osvědčení o tom, že jsem školu dokončila). O tom, že jsem neustále pěnila z jejích neskutečně arogantních poznámek, ani nemluvím. Dostala jsem nějaký papíry, který si mám pročíst, což jsem doteď neudělala a ani to neplánuju a takovou kartičku na návštěvy.

Ve stejnej tejden, co jsem tam byla, se mi ozvali ze dvou prací, kam jsem zasílala životopisy. První byla Komerční banka a druhá Innogy. Obě pozice měly stejnou náplň a tou je klientský/komunikační centrum. Upřímně řečeno tohle není něco, co bych chtěla dělat. Nerada mluvím s lidmi přes telefon a celkově nerada přicházím do kontaktu s mnoha lidmi. Nicméně jsem si řekla, že zkusit se má všechno a aspoň nebudu mít výčitky svědomí, že nic nedělám a tudíž jsem na oba pohovory vyrazila. Jak to dopadlo asi tušíte, jinak bych tenhle článek nepsala. Z Komerčky se neozvali (ačkoliv slíbili, že jo) a z Innogy řekli, že našli někoho lepšího, přičemž hned druhej den vyvěsili tu stejnou nabídku znova.

Já se ale nevzdala a řekla jsem si "ok, stejně jsi tohle nechtěla, najdeš něco lepšího" a tak jsem hledala dál. Narazila jsem na nabídku práce pro Bohemia Energy, což mi svou náplní naprosto vyhovovalo - administrativa, papírování, minimální kontakt s lidmi, prostě paráda. Dorazila jsem na pohovor, kterej byl z těch všech nejpříjemnější a opět odešla s tím, že se mi za den, nejpozději dva ozvou, zda jsem postoupila nebo nepostoupila do druhýho kola. A co myslíte? Samozřejmě, že se nikdo neozval.

Předposlední tejden v září jsem vyrazila na všeobecnou schůzku na pracák, což byla ta nejnudnější a nejzbytečnější hodina mýho života. Zlatá rétorika na střední. Největší sranda přišla ve chvíli, kdy jsem si sedla přímo naproti spolužákovi z jazykovky.

To už byly asi dva týdny, co se mi nikdo neozýval. Mezitím jsem poslala životopisy a motivační dopisy do Kovárny VIVA, na základku a pak do jedný společnosti tady u nás na vesnici. Do toho se mi ještě mámina známá poptala několika kluků, kteří mají ve městě několik firem, ale odpovědi se mi zatím nedostalo.

O tom, že mě v úterý čeká schůzka s paní nepříjemnou vůbec nemluvím.

Ale řeknu vám, že celej pracák je jedna velká zbytečnost. Jediná jeho výhoda je v tom, že za vás platí zdrávko. Jinak žádný využití nemá. Nabídky práce, který vám zasílají, jsou úplně na nic a dokážete si je najít na netu sami. Vlastně si dokážete sami najít i mnohem mnohem lepší nabídky. To, že vás nikde nechtějí a nestojí o vás, je už jinej příběh.

Abych řekla pravdu, tak jsem se bála a i styděla na pracák jít. Pracák mám totiž spojenej s lidma, kteří nejsou schopní (anebo nechtějí) si najít práci a jen oškubávaj stát o peníze. Já teda žádný výčitky nemusím mít, jelikož žádný příspěvky nedostávám, takže kdyby mě neživila máma, tak bych asi chcípla hlady na ulici a státu by to bylo jedno, že jo. Nicméně teď se už tak blbě necejtím. Práci si totiž hledám sama už dlouhý měsíce a je mi jedno, že to lidi okolo neví a myslí si, že jsem na pracáku jen tak ze srandy. Já, moje rodina a přátelé totiž víme, že se snažím a opravdu nemůžu za to, že se najde někdo lepší, kdo to místo o který jsem usilovala dostane.



5 komentářů:

  1. No, je otázka, zda je ten druhý LEPŠÍ. Každopádně přeju víc štěstí.

    Mimochodem, CV je třeba umět napsat. Na některý pozice je třeba svoje schopnosti "umenšit" (překvalifikované osoby nechce nikdo), jindy je zas zapotřebí svoje schopnosti trochu "načepýřit".

    OdpovědětVymazat
  2. Tak preju hodne stesti ve hledani :)

    OdpovědětVymazat
  3. Taky jsem si myslela, že když je člověk na pracáku je to něco, za co by se měl stydět, ale vůbec to tak není. Jak sama píšeš, pokud se snažím hledat práci, nemám důvod se stydět :) Je ale opravdu zvláštní, že se Ti nikdo neozval :O Ale teda to, že se druhý den ozvou sama znám a je to děs!! Vždycky čekám, až se ozvou, když to řekli a pak jsem akorát zklamaná, když se na to vyserou :( Každopádně přeju hodně štěstí a ať Ti něco co nejdřív dopadne! ♥♥

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
  4. Chápu. Já jsem teď dala výpověď kvůli stěhování. Plánuji být celý prosinec na pracáku, právě kvůli zdrávku, jinak práci si najdu sama a už vím i kde bych tak chtěla pracovat. No a od ledna hurá do práce. Každopádně se není za co stydět. Každému se to stane. Jinak držím palce ať brzo najdeš práci, která tě bude bavit :)
    Inspiration by Linda

    OdpovědětVymazat
  5. Ted momentálně jsem na tom dost podobně, ale dovedla mě k tomu tak nějak životní situace, nemůžu říct, že bych nechtěla pracovat, naopak. Nakonec jsem, ale, ráda, že mám čas na přátele, zvířata a rodinu :-)

    OdpovědětVymazat