sobota 17. listopadu 2018

Loučení?

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tohle rozhodnutí mám udělat. A věřte tomu, že to pro mě je fakt těžký.
Koreu v Česku totiž miluju a je/byl to ten nejlepší projekt, kterýmu jsem kdy mohla věnovat svůj volnej čas. Ukončit jsem to chtěla už před několika měsíci, ale jelikož jsem měla hotových víc článků, tak mi bylo líto je jen tak smazat. Všechno co jsem chtěla, jsem už publikovala a nemíním to dýl prodlužovat. Jak jsem řekla, tak jsem to chtěla ukončit už před nějakou dobou a dokonce několikrát, ale vždycky jsem si řekla, že se třeba stane zázrak a můj blog si najde svý příznivce. To se ale ani přes mou veškerou snahu nestalo.

Blogování se věnuju přes deset let, kdy jsem jako každej jinej člověk začínala na blozích o hovadinách nebo celebritách. Tudíž pro mě tohle fakt hrozně znamenalo a cítila jsem se dobře, že jsem vymyslela něco, co lidem něco dá. Poznají novou kulturu, objeví nový chutě nebo najdou novou knihu či seriál, který by je zaujal.

Jenže problém je v tom, že blogu věnuju až příliš mnoho svýho času a práce, která se mi ale vůbec nevrací. Recept připravuju klidně celej den (vč. vaření, focení, psaní a překládání receptu a úpravy fotek) a ve výsledku z toho nic nemám. Můj blog denně navštíví kolem 50-ti lidí, ano není to moc, ale mně to stačí. Jenže co mi na tom vadí, je to, že z těch 50-ti lidí mi článek okomentuje jeden. A to navštěvuju mnoho blogů, který pravidelně komentuju. Vadí mi to, že se tady můžu piplat s článkem, kterej mi dá fakt práci, ale lidi to zkrátka nezajímá a radši si přečtou nějakou krávovinu ze života, jenže to mě nebaví. Nechci se s cizími lidmi dělit o svůj soukromej život.

A kvůli týhle "nedoceněnosti" mě to zkrátka nenaplňuje a už ani nebaví a rozhodla jsem se svou blogovou "kariéru" prozatím ukončit. Všechny články jsem skryla, možná za nějakou dobu celej blog uzamknu, ale to se ještě uvidí.

Pak je tady ještě jeden důvod kvůli kterýmu to ukončuju a to je to, že už mě asi dva měsíce trápí to, že se nemůžu přihlásit do svýho google profilu, tím pádem nemůžu komentovat všude, kde bych chtěla (protože mají povolenej jen google účet) a milionkrát denně vypisovat furt to samý mě taky nebaví. Jsem zkrátka kvůli tomuhle hrozně omezená, protože nemůžu nic upravovat, nemůžu zkrátka nic. Vyřešilo by se to, kdybych si nainstalovala jinej prohlížeč, ale do macu si jinej prohlížeč fakt instalovat nebudu.

Psát a tvořit budu tak nějak dál, ale maximálně na Aminu. Vzhledem k tomu, že jsem poslední rok strávila převážně komunikací v angličtině, tak mi začalo být psaní v ájině víc pohodlnější než v češtině a přijde mi, že se anglicky můžu víc vyjádřit. Tím ale nehaním češtinu, protože víme, že jsem zarytá a hrdá vlastenka každým coulem. Jelikož jsem ale pryč ze školy, tak je tohle jedinej způsob, jak angličtinu nezapomínat a držet si pořád stejnou úroveň, takže tomu chci věnovat, co se dá.

Chtěla bych poděkovat všem, kteří mýmu blogu věnovali svůj čas a sem tam se na něj podívali. Jsem vám za to moc vděčná a děkuju. Vážím si toho.

A pokud někdy narazíte na nějakýho blázna studujícího v Koreji jazyk, tak to budu s velkou pravděpodobností já...


Pokud byste mě chtěli jakkoliv kontaktovat, tak můžete přes email koreavcesku@gmail.com. Jediný sociální sítě na kterých zůstávám je tumblr - osobní a o korejštině. A ještě na youtube, kde budu semtam rozbalovat alba nebo boxíky.

V blogovým světě zůstávám jako čtenářka a ráda se s vámi u vašich článků uvidím.

Mějte se krásně a děkuju. Snad jsem vám Korejí v Česku něco málo předala a tuhle "jízdu" jste si užili.


Na rozloučenou tady máte mou nejoblíbenější písničku na světě a to je Don't Go Away od Oasis (protože ano, Oasis mají i jiný a dokonce i lepší písničky  než Wonderwall, Don't Look Back in Anger a Champagne Supernova).


PS: Po blogu (tomhle ani žádným jiným, kterej jsem v minulosti vlastnila) by nemělo bejt moc památky, prošla jsem všechny fb skupiny ve kterých jsem byla a snažila jsem se smazat, co nejvíc mých příspěvků - hlavně z toho důvodu, že je zbytečný, aby tam odkazy visely, když jsou články skryty.